Odkud pocházíte a jakou školu jste si vybrala pro své studium?
Narodila jsem se a celé dětství a dospívání jsem strávila v Českých Budějovicích. Ač jsem z podstaty hodně „rozevlátá“, nebaví mě být dlouho na jednom místě a vlastně nemám problém zakotvit a žít kdekoliv, stále tvrdím, že srdcem patřím do jižních Čech, tam jsem doma.
Po gymnáziu jsem chvíli zvažovala studium bohemistky, ale nakonec převážil zájem o historii. Tak jsem se ocitla v Praze, na filozofické fakultě Karlovy Univerzity, kde jsem absolvovala obor Archivnictví a pomocné vědy historické a kde stále pokračuji v postgraduálním, doktorském studiu na Ústavu českých dějin.
Kdy jste zjistila, že Vás baví český jazyk a psaní?
Odmalička, od chvíle, kdy jsem se naučila číst, jsem byla knihomol. Už na základní škole jsem měla před začátkem školního roku přelouskanou čítanku a hltala jsem prakticky všechno, co bylo ke čtení. Myslím, že i proto jsem všechna češtinářská pravidla nasávala naprosto přirozeně. A stejně tak, kam moje paměť sahá, jsem odmalička ráda psala. Už tenkrát se asi rodila moje posedlost správnou češtinou, protože jsem – na rozdíl od řady svých spolužáků – milovala diktáty a slohové práce. 🙂
Jak jste se dostala k práci korektorky a redaktorky?
Bylo to během studií na archivnictví. Tou dobou jsem se práci s českým jazykem nevěnovala nijak intenzivně, ale najednou jsem začala mít pocit, jako by na mě začaly nejrůznější češtinářské prohřešky vyskakovat úplně odevšad – z časopisů, reklam, dokonce i z odborných textů, které jsem musela číst především. Právě v akademickém prostředí jsem byla obzvlášť citlivá na nedostatečnou jazykovou úroveň textů (která ale, abych byla spravedlivá, je často souhrou celé řady okolností, než že by byla daná pouze „nevzdělaností“ autorů).
Na filosofické fakultě jsem absolvovala kurz českého jazyka pro akademické psaní a pak jsem začala nabízet korektury seminárních a kvalifikačních prací svým kamarádům a spolužákům. Tehdy to byly jen základní pravopisné revize textů, které ostatním pomohly, především jsem se však na nich učila já sama, jak přistupovat k cizím textům a jak s nimi pracovat.
V roce 2018 jsem objevila online nakladatelskou platformu Pointa. Ta tenkrát teprve rozjížděla svoji činnost a svým posláním a způsobem fungování mě natolik zaujala, že jsem se mezi Kolegy zaregistrovala jako jedna z prvních. Vůbec jsem netušila, jak moc mě Pointa samotná, s ní spolupracující autoři a jejich díla a nakonec i kontakty s dalšími kolegy posunou dál. V současnosti spolupracuji nejen s Pointou, ale i s malým brněnským nakladatelstvím Backstage Books a za sebou mám spolupráci na více než 20 vydaných knihách různých žánrů.
Čím je pro Vás tahle práce zajímavá?
Jsou tři hlavní důvody, proč mě práce redaktorky a korektorky baví a naplňuje. Tím prvním a snad trochu obskurním důvodem je, že mě prostě strašně baví „šťourat se“ v textech – hledat chyby, hrát si s použitým jazykem, čistit a precizovat ho, hledat nová, neokoukaná, výstižnější vyjádření.
S tím souvisí i druhý důvod – při redakční práci a korekturách se prakticky stále učím, sama se zdokonaluji v používání českého jazyka. Současně mě naplňuje, pokud mohu svou prací podpořit dobrou práci a úsilí někoho jiného. Držet v ruce novou knihu, se kterou jsme si s autorem a dalšími kolegy intenzivně hráli několik předešlých měsíců, je prostě nádherný pocit!
Nicméně ten nejdůležitější důvod, proč mám tuhle práci vážně moc ráda, jsou lidé, se kterými se během své práce setkávám – a které bych za jiných okolností nejspíš nikdy neměla šanci poznat.
Každý autor mi pootevřel dveře do úplně jiného a pro mě nového světa, ať už to byl svět zdobení perníčků, techniky modrotisku, motorkářských road tripů nebo nespočtu dalších čtenářských dimenzí, jaké nabízí klasické beletrie nebo čtení pro děti. V některých případech dokonce přerostl čistě profesní vztah do ryze přátelské roviny a já tak měla šanci poznat své autory i nad rámec jimi napsaných stránek.
Popište mi, prosím, co obnáší práce korektory a redaktorky?
Obojí je zrovna tak práce s psanými texty, jako intenzivní spolupráce a komunikace s jejich autory. Redakční práce spočívá hlavně ve stylistických a formálních úpravách textu – jde o to, aby byl text srozumitelný, dobře čitelný, aby z něj bylo zřejmé, komu a co chce vlastně předat. Korektury se pak zaměřují na vychytání pravopisných, případně typografických nedostatků textu.
Vím, že toto není Vaše hlavní pracovní činnost. Jaké práci se především věnujete a co vás na ní nejvíc baví?
Jak jsem již zmiňovala, většinu svého času se pohybuji na poli historie, v současnosti zejména v oblasti československých soudobých dějin. Kromě různých badatelských projektů, do kterých se příležitostně zapojuji, mi nejvíce času zabírá doktorské studium. Ve své dizertační práci se zaměřuji na fenomén tzv. velkých staveb socialismu, který zkoumám na příkladu výstavby jihočeské přehradní nádrže Lipno v padesátých letech.
Součástí mého studia je i příležitostná výuka na filosofické fakultě, což mě obecně baví a naplňuje asi nejvíc. Kontakt a diskuse se studenty, sledování toho, jak se posouvají, a pocit, že k tomu snad také svojí trochou přispívám.
Máte nějakou zajímavou zkušenost nebo příhodu ze svého oboru?
Těžko vyzdvihnout jeden konkrétní příklad. Bádání v archivech, které jsou druhou kanceláří většiny historiků, představuje samo o sobě napínavou, vzrušující, někdy až detektivní činnost. Písemné prameny, dokumentující každodenní život, pracovní aktivity, jednání a myšlení našich předků před desítkami i stovkami let, dokážou mnohdy pobavit, anebo vyvolat zcela opačné emoce – záleží na zkoumané době a tématu.
Roli badatele si však může relativně snadno vyzkoušet každý z nás, například formou pátrání po vlastních rodových kořenech prostřednictvím matrik, které jsou dnes již z velké míry digitalizované a přístupné online. Možná vás překvapí, co všechno se v těchto zdánlivě stereotypních úředních dokumentech můžete o životě svých předků dozvědět!
Jaké jsou Vaše koníčky?
V současnosti mám mnohem víc plánů, čemu bych se jednou ráda věnovala než reálného času na pěstování svých zálib. V první řadě je to četba a knížky obecně. Na čtení beletrie mi příliš času nezbývá, a tak se pomalu smiřuji s tím, že jsem více sběratelem knih než čtenářem. Nicméně i pouhé zběžné listování knížkami a péče o živelně se rozrůstající knihovnu pro mě představují příjemný relax. 🙂
A vždy, když je čas a příležitost, utíkám z města do přírody. Moc ráda chodím pěšky, klidně i sama, třeba i desítky kilometrů více dní v kuse. Úžasně si při tom pročistím hlavu, a navíc fyzická aktivita je pro mě vítaným zpestřením běžných všedních dní strávených u počítače a psacího stolu.
Čím byla pro Vás zajímavá práce na knize Tajemství perníčků?
Tolik nového jsem se dozvěděla! Musím říct, že pečením a zdobením perníčků nejsem tak docela nedotčená – moje mamka s babičkou ještě před pár lety vánoční perníčky pekly a já vždycky přihlížela jejich zdobení klasickou bílkovou polevou. Nicméně sama moc zručná ani kreativní nejsem, proto jsem se osobně zapojovala pouze do konzumace. 🙂
Vaše knížka mě seznámila s celou řadou různých technik zdobení, o kterých jsem nikdy neslyšela a které si přímo říkají o vyzkoušení. Spolu s nádhernou fotografickou přílohou mě knížka natolik nadchla, že se možná v budoucnu sama o nějaké vlastní výrobky pokusím. 🙂
Mohu Vás ještě poprosit o krátkou recenzi na knihu?
Knížka Tajemství perníčků je sama o sobě malým uměleckým dílkem a dokonalým příkladem propojení řemeslné zručnosti, trpělivosti, pečlivosti a lásky ke kreativnímu tvoření. Autorka spolu s dalšími zkušenými perníkářkami představuje širokou škálu způsobů, jak péct, a zejména zdobit perníčky pro nejrůznější příležitosti. Průvodce světem voňavých perníčků, určený především začátečníkům, doprovázený řadou nádherných fotografií, ilustrací a inspirativních vzorníků motivů, vybízí k zapojení vlastní tvůrčí fantazie a rozhodně stojí za vyzkoušení. Jen pozor – jak závěrem sama autorka varuje – na zdobení perníků může vzniknout závislost!